Příběh
Jsem matkou tří dětí a co osud nechtěl, zůstali jsme sami. Po velmi náročných dnech mi chybělo porozumění. Dlouho jsem přemýšlela nad pořízením nějakého zvířete. Psa? A kterého, vždyť já se psem pracovat neumím! Kočka? Ano, správný nápad.
Hledala jsem, jaká by se mi líbila nejen vzhledem, ale také povahou, která je k mé povaze a povaze mých dětí ta nejlepší. Vybrala jsem si Ragdolla. Svěřila jsem se své kamarádce. Její reakce? Proč?! Vždyť je tolik krásných a báječných koček, které Ti udělají radost a pomůžeš. Asi měla pravdu….. K narozeninám jsem od ní dostala kočičku, opravdu krásnou, milou a mazlivou. Dostala jméno Bulva, kvůli jejím velkým vykuleným očím. Když tedy nepočítám kočičky u babičky na zahrádce, kočičku, kterou jsem měla doma, jako malá a kočičku mé maminky, začal právě s ní můj „Život s kočkou“.
Život nebyl najednou tak černý, složitý a jak rádi říkáme, těžký. Kočička Bulva však, jako každá kočka domácí, byla více šťastnější venku, než doma a postupem času se její život přesunul na zahradu. V podvědomí jsem však stále cítila, že to pořád není to úplné naplnění a čím dál častěji jsem si prohlížela a studovala kočky plemene Ragdoll. Po dlouhém pročítání článků o této kočce jsem cítila, že ji musím poznat osobně. A stalo se.
Pár měsíců před tím, než jsem si pořídila první Ragdollku, mi diagnostikovali revmatoidní artriditu. Myšlenky s touto nemocí byly velmi složité, černé a život se stal rázem hodně těžký. Bojovovala jsem sama se sebou, co a jak bude dál. A snad, abych zapomněla na bolesti a neúspěchy s nastavováním léčby, už mi doma běhala moje první Ragdollka jménem Depress ☺ Úsměvné, že? Avšak právě s ní se do mé rodiny vrátil klid, smích a radost. A právě tato kočička přispěla ke vzniku mé chovné stanice…. začalo to s jednou kočičkou, která mi ukázala cestu.
Život s kočkami je něčím okořeněný, není fádní a hlavně nejste sami. A s Ragdollem už vůbec ne! Kamarádka, která mi dala kočičku neurčitých rodičů, nikdy nechtěla Ragdolla a jak to bývá, hlavně proto, že ho mám já! 🙂 Přijímala jsem její názor a nevyvracela jí, že Ragdoll není jako „jakákoliv“ kočka. Po krytí mé druhé kočičky Fídinky, kdy jsme měli doma zapůjčeného krycího kocourka Aragorna, kterého jsem jeho majitelce vracela asi po 14ti dnech na semináři o felinoterapii, jsem tuto svoji kamarádku požádala o ubytování Aragorna, aby zbytečně nedocházelo k potyčkám mezi naším kocourkem Albertem a Aragornem. S velkými obavami si ho vzala, ale to bylo řečí!!! Po dvou dnech bydlení s Aragornem mu zcela propadla a dnes má jeho potomka se slovy „že kouzelnější stvoření neexistuje“, a to i přesto, že má doma už jednu kočičku a pejska. ….No vlastně, v době, kdy vznikají tyto webové stránky má doma už Ragdollky tři ☺ Asi bych měla napsat, je to člověk s roztroušenou sklerózou.
Obě máme nějakou diagnózu a Ragdollové nám ji pomáhají lépe zvládat. Dovolím si napsat, že, nejen v době nemoci, se Ragdoll stává Vaším suchým zipem, Vaším druhým já……A tento fakt nakonec mě i mojí kamarádku přivedl k zájmu o felinoterapii….. Tím, že jsem obklopena kočkami s vynikající klidnou povahou, se kterými se necítím sama, tím, že ragdollové vysílají velmi silnou energii, se mi daří vychovávat mazlivá, přítulná, prostě báječná, koťátka od prověřených, zdravých, testovaných rodičů. O kvalitě mých koťat nepochybuji, vím, co mám doma, jak se o sebe staráme navzájem a také zpětná rekce lidí, kteří si berou naše koťata a to, že nezůstávají u jednoho, o něčem vypovídá. A nezáleží, která z našich koček je zrovna maminkou.